Příběhy klientů

Zde najdete příběhy lidí, kterým do života vstoupila porucha příjmu potravy, a naše služby jim pomohly. Klienti nám své příběhy poskytli ke sdílení a my jim za to moc děkujeme. Věříme, že mohou inspirovat někoho, kdo váhá, zda vyhledat odbornou pomoc a zda nás oslovit.

V Anabell vás neodsoudí

 

Začalo to křikem. Mamka už to nemohla vydržet a křičela. Jak hrozně hubeně vypadám. Že nejím. Že už vůbec nic nejím.

Stála jsem v kuchyni a na stole ležel plech. Mnou upečené dva štrúdly.A ve mně se všechno přetočilo během vteřiny. Oba jsem je do sebe nacpala. Nemohla jsem to vydržet a ta chuť mi tak chyběla. Nemohla jsem vydržet ten tlak všech a hlavně trápení mamky. Každý den. Nemohla jsem už vydržet dál nejíst.

 

Přejedla jsem se strašně moc a bylo mi tak zle, že jsem si řekla, že tohle už nikdy neudělám. Nemůžu tohle dělat, protože se ještě víc zničím. Bude mi špatně, budu přibírat, budou mě bolet ty šílené výčitky. Tohle jsi udělala poprvé a naposled. Poprvé ano, naposled ne. Další den následovalo to samé. Hned ráno. A další den taky. Dalšího půl roku. 

 

Přitom nechcete jíst, nechcete přibírat, ale chcete žít normálně. Psychicky to nezvládáte. Strašně moc to všechno bolí. Často brečíte. I když tím nic nevyřešíte.Proto jsem ráda za lidi, kteří tu pro mě jsou a z jejichž dlaní svítí pomoc. A taková je i Anabell.

 

 

Když pomůže peer konzultantka

 

Jedno zraněné srdce. 
Jedna dívka.
Jeden dort.
Jedna velká nenávist.

Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem spadla do bulimie. Naplno. Jako když se s vámi urve lavina a vy padáte hluboko někam a nevíte kam. I ten náraz na tvrdou zem byl bolestivý. Stačilo mi jen opět si ublížit, nemyslím fyzicky, ale psychicky. Když jsem zjistila, že to táhne s jinou, cítila jsem se tak poníženě, hloupě a k ničemu.

Místo abych nenáviděla jeho, nenáviděla jsem sebe. V tom vzteku, smutku a záplavě emocí jsem snědla jeden obří dort a dala si ještě pár koláčů navrch. Bylo mi zle, ze sebe. “Seš tlustá, seš odporná, proto tě podvedl!” Tato věta mi rezonovala v hlavě. Musela jsem to jídlo jít vyzvracet, ty výčitky byly děsivé, bolestivé a zdály se tak opravdové.

 

Postupem času jsem takto začala řešit všechny své neduhy, až jsem si jednou řekla dost. Nevím proč, ale cítila jsem, že tohle už dál nevydržím. Kontaktovala jsem jednu kočku z Anabell. Neskutečně mi pomohla. A děkuji jí za to. Ta její odvaha, motivace, upřímnost a pozitivní přístup mi dokázal změnit pohled na sebe. Za to děkuji!

 

 

V Anabell nedostanete nálepku

 

Dlouho jsem se tvářila , že je všechno v pořádku. Možná jsem o tom přesvědčovala více sebe než okolí.Je přeci v pohodě jíst 1x denně, je v pohodě cvičit 5 hodin denně, je v pohodě vážit se 3x za den... 

Jenže ono to v pohodě není a nikdy nebylo. Čím víc jsem se o tom přesvědčovala, tím více jsem anorexii propadala a o to víc jsem si to uvědomovala. Zkusila jsem se z toho dostat. Sama i s pomocí lékařů. Začala jsem jíst veganskou stravu, pak jsem přešla na vegetariánskou, následovala bezlepková dieta. Všechno jsem dodržovala jen chvilku. Nic nepomohlo, až jsem narazila na Anabell. 

Anabell mě vytáhlo z toho začarovaného kruhu ven. A především mi nenalepilo nálepku ANOREKTIČKA. Byla jsem tam za sebe, za tu holku s nemocnou duší a “pokřiveným” pohledem na sebe. Přijali mě. Pomohli mi. Za to Anabell vděčím.  

 

 

Když se to ve vás zlomí a řeknete si o pomoc, Anabell je tady

 

Naivně jsem si říkala, že pokud zhubnu ještě 3kg, tak budu zase jíst “normálně.” Problém byl v tom, že jsem už dopředu věděla, že jíst normálně nebudu. Neměla jsem stopku, respektive jsem nevěděla, jak ji v sobě najít. Tak moc jsem si chtěla dát ty lívance, tak moc jsem toužila dát si to sladký kafe. Ale prostě to nešlo.

 
Pamatuji si na to ráno, kdy jsem si udělala lívance, odhodlaná je sníst. Máma byla tak nadšená, říkala “konečně seš to zase ty”. Do poslední chvíle jsem byla přesvědčená, že to sním a dokonce i s chutí. Čím více se to blížilo, tím více jsem cítila to vnitřní napětí. Sedla jsem si. A ukrojila si první sousto. Jakmile se první kousek mého ultra zdravého lívance dotknul jazyka, spustila se panika. Cítila jsem, jak tloustnu, byla jsem si naprosto jistá tím, že vidím růst své stehno. Začala jsem brečet, ale nebyl to normální brek. Dostala jsem záchvat. Až tehdy jsem si uvědomila, že je všechno špatně. Až tehdy jsem se rozhodla říct si poprvé o pomoc. 

Teď bych si přála, abych měla tu sílu, motivaci, štěstí a dostala se z toho. Toužím po tom zase žít. Žít svobodně. 

 

 

V Anabell najdete motivaci a lidský přístup

 

Přesně před 3 lety jsem kontaktovala jednu z peerek z Anabell, kterou jsem objevila díky Instagramu.Myslela jsem si, že to bude další z těch rádoby odborníků, co mi poradí, ať se jdu akorát tak“léčit“, protože jsem “chronická” bulimička s anorektickými etapami. Teď si za tyto předsudky v duchu nadávám. S její podporou, motivací a profesním, byť lidským přístupem, jsem toho za rok zvládla víc než za posledních 6 let. Tehdy jsem odjela na měsíc pryč, sama, chtěla jsem poznat samu sebe.

 

Tentokrát to nebyl útěk. Tentokrát to bylo jiné. Už žádné “můžeš”, “nesmíš”, už žádné “musím jít zvracet”, už žádné “seš odporná, budeš navždy sama, protože tak si to zasloužíš”. Naopak, po příjezdu zpět do ČR jsem si našla přítele, otěhotněla a jsem mámou, jakou jsem nikdy sama neměla.

 

Nejspíš to není typický příběh o sdílení pocitů. Jen jsem vám chtěla dodat trochu odvahy a motivace, stejně jako mě tehdy dodala ona. Děkuji Anabell za druhou šanci na život. Díky za to, co děláte. A díky za lidi, které zaměstnáváte. 

 

 

Nejste na to sami

 

Často jsem cítila tu touhu tady už nebýt. Ano, ve svých 15letech jsem uvažovala nad smrtí. Ztratila jsem veškerou chuť tady být, žít a co víc, ztratila jsem kus sebe. 

Pamatuji si velmi dobře, když jsem tenkrát v naději kontaktovala jednu z peerek z Anabell. Toužila jsem po změně, ale v duchu ji zatracovala. Odpověď mě překvapila a mou naději naplnila. Nebyla jsem v tom sama, poprvé mě někdo pochopil, podpořil a nasměroval. Dnes je mi 19 let. Medikaci už neberu nějakou dobu a z anorexie jsem se (snad) už navždy dostala. Děkuji za pomoc.

 

 

Pomoc celé rodině

 

V pondělí 11. března 2019 jsme ukončili cyklus tří sezení v brněnské pobočce Anabell za účelem pomoci naší dceři Míši, která si již delší dobu prochází obdobím problémů s příjmem potravy.

 

Když jsme na sezení jeli poprvé, nikdo z nás nevěděl, jak to vše bude probíhat. Byli jsme napjatí, plni očekávání, Miška byla až uzavřená, protože nikdo nevěděl, co máme dělat, aby se dceři opět rozjasnily dny. Musím ale říci, že hned zhruba po deseti minutách to z nás vše spadlo a cítili jsme velmi vřelé přijetí, pochopení a vnímali jsme podanou ruku. Při cestě zpět jsme hodně diskutovali o proběhlém sezení a cítili jsme vnitřní uspokojení.

 

Na další sezení jsme jeli již s veselou náladou a věděli jsme, že můžeme vše zcela otevřené prodiskutovat a druhá strana s námi bude velmi aktivně spolupracovat. A tak nám bylo i líto, že přichází poslední sezení. Dozvěděli jsme se však o možnostech,  jak pokračovat dále. Věděli jsme, že na tento problém nejsme sami.

 

Chtěli bychom poděkovat především paní magistře Lence Minibergerové, magistře Pavle Formankové a inženýrce Tereze Bočkové.

 

Byly jste super, jsme rádi, že vás máme!